Co se musí stát, aby se člověk zastavil?

Už nějakou dobu přemýšlím, že si sem odložím jednu velmi osobní věc. Věc, která se mě hluboce dotkla a postavila mi před frňák výraznou, červenou stopku.

Je to už víc než pět týdnů, co jsem se při vaření ošklivě popálila horkou párou ze špatně vypuštěného papiňáku. Popálených 6% těla, stupeň 2b, ukrutná bolest. Panika, šok a dodatečný strach z toho, co všechno se mohlo stát. Obě děti doma, dvouletá Terezka asi metr za mnou, hlavičku ve výši mé nejhlubší spáleniny. Na devítiletého Adama dopadla v plné tíze odpovědnost pomoct mi – zavolat Ondru z práce a mezitím se postarat o vystrašenou sestřičku. Oba to zvládli skvěle. Pořád si mě teda hlídají, když se pohybuju v kuchyni, abych si neublížila a oba s námi zase spí v ložnici, asi aby měli jistotu, že jim nezmizím zpátky do nemocnice. Z jejich strany zůstal velký respekt ke všemu horkému. Co to dalo mě? Poznání.

… že mám úžasnou a skvělou rodinu. Že jsou empatičtí, milující, laskaví, pečující a naprosto úžasní. Ondra zůstal s dětmi doma, vařil, pral, uklízel, po nocích pracoval. Denně mě navštěvovali v nemocnici s uvařeným jídlem podle mé diety, objímali mě a jen chtěli být se mnou. Upekli mi něco jako dort 🙂 , protože jsem tam slavila i narozeniny. Byli ztělesněná láska a starostlivost. Několikrát mě to rozbrečelo.

… ze musím i já být úžasná. Když někomu stojím za tolik pozornosti, péče a starostí, tak to tak prostě musí být.

… že mám bohatý život. Že mám všechno, co potřebuju ke štěstí. Milujícího muže, zdravé a úžasné děti, krásný domov a žiju v dostatku. Že jsem téměř zdravá a navíc jsem vyvázla z tohohle průšvihu velmi dobře.

… že se mi daří na co sáhnu, že mám spoustu zajímavých koníčků, že jsem obklopena přáteli a inspirativními lidmi.

…že moje depky a trápení v posledních měsících byly způsobeny spíš jen ubrblaným a negativním postojem než skutečnými starostmi.

… že jsem na všem hledala jen to špatné, abych si našla důvod proč se v něčem vrtat a něco řešit. Abych nemusela říct, jak dobře se mám, přiznat si, že jsem šťastná, protože si to zasloužím.

… že žiju strašně rychle, navíc mě pohání posedlost po dokonalosti. Že jsem úplně odpojená sama od sebe. Že běžím ve všem na plno a leckdy vůbec nedokážu včas zaznamenat, jestli ještě tím směrem vůbec chci jít, natož utíkat.

… že moje nemoci se mě snažily zastavit už dřív, ale byly na to zatím asi málo výrazné. Nestíhala jsem vnímat únavu, radost, smutek, nedávala tělu ani duši co potřebují a pak se nemůžu divit téhle stopce.

A tak teď jen s otevřenou pusou už přes měsíc sleduju, jak krásný je můj život. Doma překračuju neskutečný bordel a vůbec (skoro) mě to neirituje. Dělám důležitější věci.

Tvořím. Jídla, kosmetiku, výšivku, bábovky z písku… Tenhle blog je taky výsledkem mého papiňákového zážitku. Ještě nedávno jsem fňukala, jak moje zkušenosti a poznatky nejsou dost dobré na to, aby vůbec někoho zajímaly a šup… najednou mi došlo, že chci psát hlavně pro sebe a koho to zajímá, tak se tím prokouše i přes nedokonalosti.

Léčím. Svoje tělo i duši. O tom zase někdy příště, ale každým dnem je mi líp a líp.

Odpočívám. Teď zrovna v Beskydech. Už tolik let jsem se jen tak neválela na trávě a nepozorovala mraky.

Miluju. Svého muže, svoje děti, svoje rodiče, sestru… a konečně i sebe. Muselo to trvat tak dlouho a tolik to bolet? Asi jo. Můžu být vlastně vděčná, že mě nemuselo zastavit něco horšího, nevratnějšího.

Pokud jste dočetli až sem, chtěla bych vám ještě říct, že nic není jak to vypadá. Že nejsem superžena, ani nejsem dokonalá a ani nestíhám všechno co si myslíte, že stíhám. Že jsem přečetla snad stovky knih o tom, že se člověk musí mít rád, milovat svůj život, nebrat si věci osobně a žít tady a teď. Všechny ty knížky jsou nádherné a zajímavé, jen pro mě byly informace z nich nepřenositelné. Byly jak zasetá semínka, která čekala na vhodné klíčicí podmínky. Tak vám přeju, ať vaše klíčicí podmínky co nejméně bolí a ať je vám brzy dobře právě v tom vašem tématu. Protože každý si něco řešíme, něčím se trápíme a nějakou bitvu bojujeme.