Poměrně dlouho jsem přemýšlela, co bylo při přechodu na nový jídelníček to nejtěžší. Našla jsem hned několik bodů. Často slyším obdiv nad tím, jak jsem to dokázala a rezignaci “to já nikdy nezvládnu”. V první řadě je potřeba říct, že je to všechno o vaší motivaci. Pokud je vám z jídla blbě jen trošku a nebo si ani nejste žádných zřejmých souvislostí vědomi, tak to půjde opravdu ztuha. Pokud ale vaše tělo bije na poplach a vám je libovolnou formou zle, donutí vás to samo. Jednoho dne vám prostě dojde, že žádné jídlo nestojí za vaše chronické obtíže. Tak to prostě je a není na tom nic moc obdivuhodného.

A co jsem teda musela překonat?

Lítost na tím, čeho všeho se budu muset vzdát.

V roce 2017 jsem se vrhla do protikvasinkové diety 2x. Jednou jsem vydržela asi měsíc, podruhé ani to ne. Nejvíc jsem oplakávala dortíčky s pařížskou šlehačkou, frgály, cheesecake, cappuccino, francouzské sýry,  a úžasné omelety od mého muže. Když se můj pohár naplnil a došlo mi, že prostě nechci být jedním z mnoha pacientů v ordinacích, který natáhne ruku pro další recept, něco mi v hlavě přecvaklo a už nešlo o dietu, na jejímž konci budu osvobozena a budu se moct vrátit do původních kolejí, ale o celkovou změnu stravování. V průběhu prvních měsíců jsem přišla na to, že musím najít způsob jak vařit tak, abych se necítila jako chudáček ošizený, nemocný, protože jíst dokola pár jídel, která jsem nějak sesmolila nebo vyčetla mi stačit nebude a bude mě to stahovat zpět k zaběhaným zvyklostem. A tak jsem se vrhla do studia a experimentování.

Různé reakce okolí od soucitu až po znevažování a shazování mého rozhodnutí.

V mém okolí je naštěstí velká skupina lidí uvažujících podobně a stravujících se více či méně alternativně – od paleo, lowcarb, GAPS, přes veganství až k makrobiotice. S chutí se jimi inspiruji, učím se od nich a sleduju jak se jim daří na jejich cestě.
Pak je tu ale ještě zbytek světa, který má na jídlo a jeho vliv na zdraví jiný názor a tam se člověk musí obrnit. Klidem, trpělivostí a sebedůvěrou. Důvěra ve vnímání sebe sama, svého těla a svých pocitů je základ. Studií a argumentů o prospěšnosti jednotlivých potravin jsou tisíce a vzájemně si protiřečí. Jediný důležitý ukazatel je váš pocit.

Setkala jsem se i s názorem, že testy na potravinové intolerance lidem škodí placebo efektem, že po potravinách které vyšly jako intolerované člověku začne být špatně už jen kvůli výsledku samotnému. Taky jsem mockrát slyšela, že aby bylo jasné co vadí dětem, musím obíhat alergologie a mít to černé na bílém. Jeden lékař mi dokonce řekl, že něco jako překyselení neexistuje a detox je nesmysl. Beru to tak, že každý má právo na svůj názor a já se budu řídit podle toho svého. Který se samozřejmě průběžně vyvíjí a mění 🙂 A opravdu nikomu nevnucuju svou jedinou a správnou cestu.

Absolutní neznalost nových surovin a silně zajetý stereotyp dosavadního vaření.

Obrovský mentální blok jsou zažité stereotypy. Bez vajec a mouky buchtu neupeču. Krémová polévka bez smetany nebude nikdy krémová.  Když už se pokusím mouku nahradit bezlepkovou, těsto lepí, nedrží, nekyne. Bez cukru bude můj život smutný. Plácala jsem se v tom poměrně dlouho až do chvíle, než mi došlo, že buď budu kňučet, že to nejde a budu jíst fádně, nebo se to prostě naučím jinak. A tak jsem si založila vlastní online kuchařku, kde se s vámi podělím o nějaké již vychytané recepty. Jen se mě prosím neptejte, jestli tu a tu mouku můžete nahradit jinou. Já to nevím. K výslednému receptu se obvykle dostanu buď náhodou nebo různým experimentováním a slepé uličky si nezaznamenávám 🙂

Nový způsob vaření je dražší.

Tak tohle může být pravda a nemusí. Na co jsem si zatím přišla?

1. Plánování. Když skutečně plánuju jídelníček a návaznosti jídel, nic nevyhazujeme.
2. Nákupy. Mouky, obiloviny a ořechy nakupujeme ve větších baleních na internetu, máme svoje oblíbené farmy jako zdroj masa, bedýnky na ovoce a zeleninu, s kamarády a rodinou sdílíme zdroje různých domácích surovin. Netrváme na certifikátu BIO, radši podpoříme někoho koho známe, kam můžeme zajet s dětmi na návštěvu pohladit králíčky. Navíc nekupujeme spousty potravin – sýry, šunky, cukr a tak podobně.
3. Domácí výroba. Rostlinná mléka, smetany a jogurty, ořechová másla, ovocné pyré, kečup, gomasio, bylinkové soli nebo ghí si vyrábíme doma.
4. Restaurace. Ušetříme dost za jídlo venku 🙂 Tohle je sice spíš k pláči než k smíchu, ale aktuálně není moc míst, kde se zrovna s našimi kombinacemi intolerancí dokážeme najíst. Ale všechno jde a vhodných míst přibývá.

Pokud se na podobnou změnu chystáte, držím vám palce a pevně věřím, že to zvládnete. Možná ne na poprvé, možná ne na 100%, ale každý krok, každá drobná změna vás povzbudí.